Nietzsche a stoicismus: Dva recepty na překonání nicoty
Populární představa staví Nietzscheho a stoicismus do přímého protikladu: na jedné straně dionýské přitakání chaosu a vášním, na straně druhé chladná racionální apatheia. Povrchní čtení Nietzscheho (často živené zjednodušujícími poučkami o tom, že máme „následovat svou závist“) navíc svádí k dojmu, že jeho filozofie nutně vede k úzkosti a vyhoření. Když však odhrneme rétorický patos obou stran, narazíme na překvapivě příbuzné strukturální otázky - byť s radikálně odlišnými odpověďmi.
- Vůle k moci vs. Stoická prohairesis Tradiční etika od Aristotela stavěla na teleologii: cílem lidského jednání je eudaimonia (bytostné naplnění, nikoli pouhý hedonistický pocit štěstí). Nietzsche tuto teleologii boří. Život pro něj není směřováním k univerzálnímu dobru, nýbrž expanzí a překonáváním odporu (Wille zur Macht). Štěstí je pro něj pouhý vedlejší produkt růstu moci, nikoli cíl. Stoicismus (od Epiktéta po Marka Aurelia) provádí zdánlivě podobný manévr, ale v defenzivním gardu: odděluje to, co máme pod kontrolou (ef' hémin), od vnějších okolností. Kde stoik kultivuje svou racionální volbu (prohairesis), aby dosáhl vnitřní neotřesitelnosti (ataraxie), tam Nietzsche odmítá pasivní obranu a požaduje ofenzivní sebepřekonání (Selbstüberwindung). Stoik kontroluje svou vůli, aby nebyl zraněn světem; Nietzsche svou vůlí svět přetváří.
- Nadčlověk (Übermensch) vs. Stoický mudrc (Sophos) Oba koncepty představují mezní antropologický ideál - člověka, který se vymanil z nevědomého automatismu lidského stáda. Stoický mudrc transcenduje konvence tím, že podřídí své ego univerzálnímu rozumu (Logu). Odhazuje strach z odmítnutí i touhu po uznání, protože jedinou skutečnou hodnotou je ctnost (areté). V očích Marka Aurelia se mudrc stává ztělesněním božského intelektu v pomíjivém těle. Nietzscheho Übermensch se z pout konformity vymaňuje také, ale bez berličky v podobě kosmického řádu. Bůh je mrtev, žádný Logos neexistuje. Nadčlověk nestojí v souladu s předem danou přírodou, nýbrž tvoří své vlastní hodnoty nad propastí nihilismu. Stoický mudrc nachází své místo v kosmu; Nietzscheho Nadčlověk kosmu vnucuje svůj vlastní smysl.
- Panská morálka vs. Žití v souladu s přírodou (Kata physin) Stoicismus i Nietzsche pohrdají bezmyšlenkovitým přejímáním společenských dogmat. Tady ale veškerá shoda končí. Nietzsche v Mimo dobro a zlo (§9) stoiky přímo cupuje na kusy: označuje jejich heslo „žít v souladu s přírodou“ za sebeklam a tyranii ducha. Příroda je podle něj bezcitná, marnotratná a lhostejná - stoici si do ní pouze promítli svůj vlastní morální ideál. Kde stoik usiluje o uměřenost (sófroné) a potlačení destruktivních afektů, tam Nietzsche vidí v systematickém potlačování pudů zárodek otrocké morálky a zhoubného ressentimentu. Nejde o to „následovat závist“ v banálním smyslu, ale sublimovat soupeřivý pud (agón) do tvůrčího činu, místo jeho moralistického udušení.